V kamnech to hučí; venku vítr vyje,
a hořká nuda do srdce se dere...
a člověk zívá a se stolu bere
ty Jiráskovy dávné historie...
Čteš... Hle, zde mistr dobrý v líčení je
těch zimních lesů... duch se za ním bere
po zmrzlém sněhu... v stromy vítr pere,
a kusy sněhu smetáš se své šíje...
Je temno... dál se ztrácíš v širém hvozdě,
už temní jaksi kolkolem i sníh,
tma příšerná už civí na větvích...
pták jakýs vzkřik’ a mih’ se... je už pozdě.
Ty dál a dál se ztrácíš v místě, době
a mizíš kdes v té hrůze sobě, sobě...