Ty zimní noci... Ve zpomínkách svých
zřím jednu... Cesta krajinou jde cizí;
do mrazné tmy jen matně září sníh
a v nejasnou mhu v horizontu mizí.
V zad pádí tyče s drátů znících přízí,
pruh světla letí napřed v kolejích;
kostnaté, černé stromy, nahé břízy,
– háj jakýs – rýsují se v závějích.
Kůň frká... Z nějakého údolu
se asi deset žlutých očí dívá,
a k nebi ční pár tmavých topolů.
Zvuk ponocného rohu táhle splývá
s tesklivým vytím psů... kdes ve skále
to opětuje echo zoufale...