Je nevidíš. Lze jen se domnívati,
kde zmořeno as končí běh:
V šedivou masu ulice se tratí,
a nad ní nebe stojí v plamenech.
Skla oken rdí se. Chodníky se zlatí.
Mha rudá leží v taškách střech.
Zříš cos jak odlesk růží vzduchem vláti
a lidem v líci plát i na vlasech.
A oknem otevřeným ze šumotu a ruchu
vzdech k tobě vane náhle tak těžký, plný puchu,
jímž prvně hlučné město po dením žáru dychne.
A maně myslíš v dálku, jak mohutně tam tryská
to světlo na vsi, pole, na lesy, na skaliska...
vše plane... tráva voní... a pták s trylkem tichne...