V té tváři starých lidí vždycky leží
klid, ticho, tklivý s minulostí smír,
jako když v podvečerní kraje sněží
nadhvězdný, bílý, lehký pýr.
Je výsledek to života? Hm, stěží.
Jak nás, je stopil život ve svůj vír.
Je jas to duše? Oh, jak v staré věži
jim v lebce sedí též snad netopýr...
Jednoho starce tázal jsem se kdys. –
„Je život zlý,“ řek’ jenom, „my už žili“ –
a významně si pohladil vlas bílý...
My žili už! V tomť vše. Co z těch tváří svítí,
toť odlesk čehos příštího. Toť rys
příštího štěstí... Ovšem ne už žití.