Šik – tábor – škola – a jak dál to zvou
ti naši soudci v republice krásy,
kde pro ta slova seriosně rvou
si jména, česť i sporé svoje vlasy –
mně cizí je. Jdu jenom cestou svou,
mé svědomí mi soudcem pro vše časy,
a lhostejno mi, zda za stopou mou
hřmí potlesk chas a letí laury massy.
Jsem ve všem atom doby svojí.
Co jí vře, vře též hrudí mojí,
co v hrudi mé, tím verše zní.
Chvílemi klnu bídě její,
chvílemi se jí hořce směji
a vždycky, vždycky trpím s ní...