Vždy je v nás kout, kde cosi žije,
co přestalo už v žití žít,
kus jakés divné poesie,
jíž nelze slovy vyslovit.
Jen Chopinova melodie
jí umí tesknit, dunět, hřmít –
a člověk v dlaně čelo skryje
a přál by si tak při ní mřít...
A musí ji hrát ruka ženy,
jež peklem života už šla,
a den být chmurný zamračený,
pln vůně pokoj záhadné,
již dýchá růže žlutě mdlá,
než ve váse kde uvadne...