Dřív nebo pozděj – ale jednou v žití
ta chvíle přijde: padne odkuds rána,
je netušená, nikdy nečekána,
a pod ní se tvůj celý život sřítí.
Ta nezabíjí – ale horší býti
smrt nemůže: je duše rozedrána
a zlomena, a zní v ní věčná hrana,
jí nelze neslyšet, ne utišiti.
Ty žiješ dál sic – se staženým retem
z těch trosek žiješ; při té hrozné práci
jsi tich – to že už k vzteku není síly –
Tak, troska sám jsa, vlečeš se tím světem –
a bídu tuto spolubližní milí
svým eufemismem zovou resignací.