Umění stárne... marno zapírat...
Tím rychlej’, jak čas nyní uhání...
Homer je plíseň, Shakespeare naivnosť, chlad,
a Byron šediny má na skráni.
Klassici Němců nudí k zívání,
v čas zemřel Hugo, s Turgeněva spad
už taky pel, herbářem zavání
polských i ruských romantiků sklad – –
Tak to jde dál. Vše má zde dobu svoji,
v níž vznese vonný květ svůj do světla.
Rostliny stonek pak jen půdu hnojí,
když přejde léto, v kterém dokvetla...
A celá velkosť, celá sláva jest:
mít vůbec jaro a v tom jaře kvést..