Je navždy pryč ta doba Iliad
a tragedie, z které velkosť vane –
už není času v takém slohu psát
a není chuti přečíst si to psané;
k nim doba nemůž’ ani reků dát,
ač velkých látek dost v ní bouří, plane –
však to se tříští na atomů řad,
jenž jako jiskry v mlhovinu kane.
A má-li nyní perutě tvůj duch,
nechť vzletí v tento zamlžený vzduch
a schytá zářivý ten jiskromet,
než zapadá jak chladný popel v svět.
Sviť lidstvu, sobě okamžiků pár,
pak slož skráň klidně v lůno černých már...