Ty vzdycháš toče na zad zrak:
Ach, tenkrát bylo přec líp jen –
však nebuď, brachu, zasmušen,
tos tenkrát říkal také tak.
A v onom „tenkrát“ nejinak
jsi po minulém tesknil jen,
a v onom zas dál, až bys pak
tak došel k blahu dětských plen.
I v plenách těch bys žvatlal snad,
kdybys moh mluvit, vzpomínat:
Oh, tenkrát bylo přece líp...
Toť osudu je starý vtip –
a proto bude dobře snad,
až nebude lze vzpomínat...