Ach Láska, Láska... Během mladých roků
čet, psal jsem o ní verše nadšené –
eh, člověk mnoho pohřbí v žití toku,
než jasně prozří oči zmámené...
Hlas jímavý má, tváře ruměné,
chod lehounký, jest elastických boků,
mušelín bílý vlá jí s ramene –
a kuplířkou je s neviností v oku.
Dva lidi svede, do duší jim sází
hlouposti, bol a jaro s poesií,
vede je na bál, v park i husté mlází,
najde jim místo, kde se hezky skryjí –
na Vášeň, sestru, křikne: „Pojď ty sem!“ –
a poroučí se s pěkným pukrlem...