– – a rázem zas mu hořkost jakás skrytá
prosákla krví... Mrzut, stísněný
vstal s tuhých ňader... žhavá Sulamita
jej hnědými rve marně rameny...
Zří z okna ven... zeď jedna šedě kmitá
do čiré tmy – toť chrám ten vznešený,
jejž postavil? Oč jasněj’ nad ním svítá
nejmenší hvězda!... Bílé plameny
ve věčné výši, světla neznámá,
vy steré oči, čím je před váma
ten jeho chrám, ta jeho chlouba, sláva?
Čím říš a moudrost? Čím on sám je? Čím?...
Cit nicoty jej spjal – a svíce přinést dává
a píše v papyrus své: Hevel hevelim...