V houpací sesli létá sem a tam
a líně zírá v plochu jedné stěny;
ten tmavý zrak, jenž jindy blesk a plam,
je šedou nudou dneska přimhouřený.
Čtla román... zívla... starý, hloupý krám...
směs liter... Duch už je vším přesycený...
A přec je hladov – po čem, neví sám,
jen pocit prázdna je to bezejmenný...
A zívá... vstane... k zrcadlu se staví
a protáhne se... výraz usmívavý
jí zachví na rtech... Toho duši vem,
– jak říká Ind – bůh na milost už jen,
kdo s tygrem setká se tak v žití svém,
když dravec znuděn je a přesycen!