Ne dech, ne hlas, ne hrozné znamení –
však vidím, slyším, kdy mi v jizbu vkročí,
kdy ze všech koutů zuby vycení
a v poledne mi náhle na stůl skočí.
Krev, sílu pije mému umění,
kol hrdla se mi jako boa točí –
dnes tak jak tenkrát, kdy jsem v zděšení
ji cítil vát mé roditelce z očí...
A práce, odříkání – – Dík za tu radu mnohou,
to letkvary, jež brzy sevšední,
když strhnou nervy a nic nepomohou –
ó než mě hodí moudré rakvi v stěny,
chtěl bych zde mít svůj osud ztělesněný
a zbít jak psa jej silou poslední!