Tou první bolestí, jež kdysi padla v svět,
je otráveno do dnes lidstvo celé:
v tělískách drobných začla vzduchem chvět
a do země se vpila ještě vřelé.
Člověk ji vdýchal, hnízdila mu v těle,
kde našla půdu... vzrostla v moře běd;
a prosytila hlínu země cele –
pak v plodech svých ji země vrací zpět.
Ta miasmata dávných utrpení
my zdědili – a vzdechem, slzou, rtem
je množíme pro příští pokolení – –
Bez konce, bez cíle v zoufalém předurčení
v svém vzduchu zkaženém ta otrávená zem
jak hvězda proklatců se šine etherem...