Hle, čárka zkroucená jak drobný plaz,
když zatnout kams zoubek svůj pílí –
toť znak té příšery, jež ničí nás
i všechny, již před námi byli.
Po nebi, po zemi zní její hlas,
v tvém nitru chví, volá, kvílí –
sta a sta hlav má, jednu jí sraz,
deset jich vzroste tam v chvíli.
Živí se mozkem a krví a bděním,
úzkostí, potem a zoufalým chtěním –
a z trosek světa vzpne se jednou v ráz
jak zkroucený, obrovský, nezsycený plaz
v atomech země, popeli našich těl,
jak by se dál cos v aetheru ptát chtěl...