Vy ponížení, žitím šlapaní,
otroci bídní, lidstva pariové,
jenž nemáte než plané doufání –
nechť sonet tento vpíjí vaši rtové:
Čas přijde, že kdes v kosmu ústraní
zem rozpadne se v prášky atomové,
a slunce v popel: směs ta uhání
aetherem bezdným v končiny kams nové.
A potom zas ta tvůrčí síla něčí
atomy prochví... budou splývat spolu
a růsti, růsti v nových světů řad –
pak váš snad prach mít bude cenu větší,
než všech těch velkých šťastných v zemském dolu –
než i tam visí při tom slůvko: snad...