Ať jakýkoli soud nad dílem mým
z těch retů příští doby splyne –
co psal jsem, z toho je mi nejdražším
těch sonetů pár nade všecko jiné.
O patě Achillově u nich vím:
řeč se v nich trochu kostrbatě vine,
vzlet schází v nich, je málo pestrý rým,
a myšlénka – ta byla-li v nich – hyne.
Já vím, že je pak eufemismem řádným
ta šedá metafora: o patě –
však snad to láska matky je,
jež z dítek svých má ráda přepjatě
jen mrzáčka, jenž s podzimkem as chladným
svůj krátký život dožije...