Mně věru lítost pojímá
v tom žáru dusném, prokletém
i nad ubohým sonetem,
jenž u nás jméno znělky má.
Jde v šatě skvosty posetém,
jenž krajkami ji objímá,
jde spjata těžkým korsetem
a závoj v obličeji má.
Mně je jí líto. Tu i tam
šat, korset její sundávám
a nechám ji jen v suknici.
A mám ji rád tak kypící,
když tančí, zpívá přede mnou,
až se jí bílá ňadra dmou.