Když krahuj v ptáče dráp svůj vryl,
to sotva krátce zatíká –
však je to tak zoufalý kvil,
že všecky kosti proniká.
A sonet jakby stvořen byl
pro bolestný vzkřik básníka,
když cítí prchat krev svých žil,
nechť hlas i v prázdnu zaniká.
Ó sonete můj trpělivý,
ty neseš každý vzkřik ten divý
i každou bolesť duše mé –
a ta byla tak zoufalá,
že elastické nožky tvé
svou tíží někdy lámala...