Mě věru lítost pojímá
v tom žáru dusném prokletém
i nad ubohým sonetem,
jenž u nás jmeno znělky má.
Jde v šatě skvosty posetém,
ji těžká krajka objímá,
je spjatá tuhým korsetem
a závoj v obličeji má.
Mně jest jí líto. Tu i tam
šat, korset její sundavám
a nechám ji jen v suknici.
A mám ji rád tak kypící,
když hopkuje si přede mnou,
až se jí bílá ňadra dmou.