Má zlatovlásko, už zas květen je tu...
Ach čas té divné srdce pohádky,
té trýzně, plesu, hlouposti a tretů –
a přec je teskno zřít v ni nazpátky...
Kde je ta skřínka? V ní pár suchých květů,
tvé listy... májů našich památky...
Pojď, budem zřít v ně s tahem kolem retů,
jak zbožné duše v svaté ostatky!
Zde staré verše!... Jak jsem v let se dával
kams v širé pouště, k hvězdám na nebe
a k čemu jsem tě všemu přirovnával!...
Jsme střízlivi dnes... Číms mi řadu let,
dnes bych už vzletně říci nedoved –
jen tuším, čím bych byl tu bez tebe!...