Ne, toho člověku už líto není,
co je teď pryč a co se nevrátí...
Ta mladost, láska, žhavá krev a snění,
vše, čím se chtěl kdys pyšně blýskati –
to jest jen daň, již z toho živoření
v bezednou věčnost musí zaslati,
čas sbírá ji, a člověk bez nucení
ji konečně přec celou zaplatí...
Však život hamižný i zbytky malé
nám exekvuje ještě dál a stále,
a pěkná útěcha nám zbývá teď:
Že jako my i jiní jeví zraku
ten obraz bílých kdysi stříbrňáků:
ráz otřen a jím svítí všední měď...