Ty věčný ohni, může, smí-li z dáli
zaletnout k tobě chabých veršů pár –
vpij je, jak z květů, které rozpukaly,
as vpíjíš vůni v pruhu světlých par!
Mé verše též jen ve tvém teple zrály,
má duše trpkosť, tys jim dalo žár,
já dal svou krev, tvé blesky život daly
a dech a tep v těch mrtvých liter tvar.
Sám žiji tebou. Všecko, čím zde jsem,
je z tebe, tvé. Jsem jedním paprskem,
jenž z tebe kmit’ a zapad’ kams v kout šerý.
A šedou věčnosť, aether, hvězdné vlnobití,
zem, na ní vše, co jen se zove žití,
pronikl, prošel a žil v žití efemery!...