Můj sonete, hleď, co se děje:
Den přijde s chabým zásvitem
a nevlídně a chladně kreje
si tělo šedým hábitem.
Hleď, jak park pestří se! Jak stkvěje
se mokré jíní pažitem!
Slyš táhlý zpěv, jejž vítr pěje
o čemsi zašlém, dožitém...
Ó zima je tu v jeden mih!
Můj sonete, ty dítě jihu,
buď s bohem, vrať se s ptáky v jih!
Tys nes’ teď se mnou žití tíhu –
kdo ví, co zima nese mi?
S bohem! Jdi raděj s růžemi!