Nedat se zmást, kdy horkokrevná tlupa
se k tobě lísá, květ ti hází voný,
v tvůj vůz se zapřáhne a s řevem cupá,
jak po úspěchu mladé primadony –
a usmát se, když na to po té slávě
se s nůžkami zas žene hoch kýs čilý
jak učeň frizerský, jenž na tvé hlavě
své métier se vyučiti pílí –
dík, bozi, za to. Obojí jsem zkusil
a umím to. A hlavu v pýše zvedám.
Dál jdu, jak šel jsem. Šel jsem, jak jsem musil,
a místo své si komandovat nedám.
S tím světem jsme si byli cizí dosti.
Styk náš byl jenom: rána proti ráně.
K budoucna soudu hodím svoje kosti
a doufám, také vítězné své zbraně.