V šedivé zeleni campanských oliv
zdálo se tonout zpol již ponořeno
červené slunce.
Scintilla, smíšek, a Melitta vážná
seděly v sadu v stínu pomerančů,
a mladý básník,
Ligurus, četl jim nadšeně verše,
své prvé verše vydechnuté láskou
a silou mládí.
Klonily dívčiny hlavičky k sobě,
rusou i tmavou, ruce držely si,
hledíce v dálku.
– Nepovím slunci a nesvěřím hvězdám,
kdo dnů mých sluncem, kdo mých nocí hvězdou –
dočetl básník.
Do šeda zapadla červená koule.
Zaplálo nebe. Slaný výdech zavál
z dálného moře.
Zrak dívek přivřeli neznámí snové,
růžová vůně štěstí nejistého
chvěla jim ňadry...