Když duše se jak sladká píseň chvěje
a teplá záře slunce na ní leží –
znáš chvíle ty? Čas volně v dálku spěje,
a život jako dítě loukou běží.
Znáš chvíle ty? Víš, jak se zponenáhla
taková letní záře ve tmu mění?
Jak z písně zní ti nota teskná, táhlá,
jakýchsi ztrát a pohřebního snění?
Květ smutku z nejčistšího štěstí roste,
v nejsladší písni na dně bolest stená –
jsme zvyklí jen na chvilky záře prosté,
prach šedých silnic, mračna olověná?
Je smutek duší, která v Štěstí dýše?
a Štěstí celé pouze smutku schránou?
Znáš chvíle ty? Chce zemřít se tak tiše
a dopět tu svou píseň nechápanou.