– – to nebyl sen – od oné noci cítím, že umřít musím. – Klam a šalba pekel mě porazily – Bůh nevěděl o tom. – V té noci ulehl jsem přemýšleje,
jak rozšlapati plemeno to hadí, jež Friedrich, kacíř proklatý, zde nechal, když peklo vzalo k sobě duši jeho. – I usnu. – V tom se zdá mi: přijde Robert,
z Lincolnu biskup, zrádce ten, jenž stranil kacíři Friedrichovi – v ruce berlu a hledí na mě – vykřiknout chci na něj, však hlas můj ukován kdes v hrudi sedí –
chci povstat, zahnat ho – a mrtvě leží mé údy – ani prstem pohnout nelze. – Jde oheň hněvu krví mou a tělem a marně – jako mrtvola tu ležím. –
A jeho jazyk rozvázal se v zlosti – že špatný pastýř církve jsem, ba škůdce stád křesťanských. – Že křivdím Friedrichovi a prokletí má Bůh že neuslyší. –
Že císař dávno před papeži býval řidičem světa. – A tím, že jsem nasil v křesťanství rozbroj, že jsem pomocníkem já Tatarů a vrahů saracenských. –
Že hrabiv jsem a lakotiv jen zlata, že anglickou zem vysál jsem i jiné. – – Tak lál mi Robert a já hnout se nemoh, a on to viděl – i zdvih berlu svoji
a – sveřepec – mě, pastýře bil svého – až ruka umdlela mu – potom vedl držadlem jejím ránu k boku mému a přirazil vší silou. – – Tu jsem procit
a vykřikl – však tentam byl už padouch. – Od noci oné cítím bolest strašnou, ničivou v boku – vím, že umřít nutno – Bůh ponechal mě tehdy bez ochrany. – –
A Manfred, bastard zmije hohenstaufské, zbil vojsko naše – kardinal, náš legat, jen stěží spasil holý život z pole. – – Slyš Bože, jmenem tvým já přisah kdysi
při svících rozžatých a nad hostií, že zničena být musí zmije mrzká a vyhuben rod její do posledka – i hnízdo spáleno, kde pelešila –
tvým jmenem přísahal jsem – slyšíš, Bože? – Svět nejde v řádu – přijde taký biskup a papeže zbít troufá bezbraného – – – – a co vy zde si rvete vlasy, roucha
a skučíte a řvete? – Kdo jste, rcete? – Vás nepoznávám. – – Ah, tys neteř moje a tamo druhá – synovci jsou tu ti – proč naříkáte? – Což vás nezůstavím
zbohatlé všechny? – Bídníci, co chcete? Co ještě chcete? – Pro vás jen jsem hrabal a lakotil – a dopřát byste mohli, bych v smrti chvilce poklidu měl trochu...
Cookies on Poetry Cove