Již tomu rok, co nosí v čele stíny
a v prsou prosaické souchotiny.
O holi opřen chodí volným krokem
v chlad háje, kdež rád sedá nad potokem
a stromy v dálku, když tam v krvi zmírá
dne pochodeň, rád v teskných dumách zírá.
Dnes slabé nohy službu odepřely.
A matce zrak se v slzách topil celý,
když lékař řek: „Již dejte, co si přeje...“
On v lenošku sed, stíny z obličeje
mu zmizely, a vpadlým černým zrakem
se zadíval tam v západ za oblakem.
A náhle nesměle mu sjelo s retů:
„Jak rád bych, matičko, dnes cigaretu!“
A v malé chvíli ruce zhubenělé
s rozkoší tisknou svého ničitele.
Zaplály dávným leskem jeho oči,
modravá kola světnicí se točí,
v ně zírá, zírá opojen a němý,
hruď plní se mu znovu nadějemi,
na duši cítí lehká šumná křídla,
je mu, jak letět moh by v světla zřídla,
v tu dálku, dálku oknem otevřeným...
A západ protkal svitem ozlaceným
ten modrý kouř a růže purpurové
vykouzlil v posled v líce mramorové.
Dohořel doutník, ruka matku hledá,
a na hruď její klesá hlava bledá...