Mně zdálo se, že mlád jsem ještě byl
a záhadnou tu dívku miloval,
jež sladká byla jako letní večer
a zlomyslná jako opice
v té lásce ke mně. Byl jsem v pokoji
a věděl jsem, že ona v druhém je,
a tušil jsem, že něco obmýšlí –
v tom dveře v pokoj můj se rozletly,
a velký lesklý tygr žíhaný
vběh, zastavil se – dveře zapadly.
A za dveřmi se ozval její smích,
smích výsměšný, jenž krev hnal do tváří.
Zdvih tygr hlavu, na mne díval se
zelených očí svitem příšerným
a bije o podlahu ocasem
zdál chystati se k skoku. Za dveřmi
zněl stále, stále výsměšný ten smích.
Já nechvěl se. Já věděl, že to bude
boj na život a na smrt s bestií,
však smích, ten smích mě činil šíleným
a vraždychtivým jako toho tygra.
A smích ten stále zvonil za dveřmi.
Než skočil tygr, vyskočil jsem já
a na bělavou šíji se mu vrh
a zaťal všechny prsty v jeho chřtán –
potvora překvapením ztrnula
a chroptěla – tu za dveřmi ztich smích.
A já jsem cítil, že jsem vítězem,
že život mizí z očí zelených,
a já jsem cítil, že pak vyjdu ven
a že ta moje rozbouřená krev
rty moje ke rtům jejím požene,
mé ruce jí kol šíje obtočí
a v oči jí můj pohled ponoří,
v ta zelenavě šedá jezera –
a naposled, že já ji odprosím,
že tygra jsem jí zabil a že budu
žebronit ještě, by zas nechala
znít pokojem ten vysmívavý smích.