Přes živé ploty vesských zahrádek, u domků železničních hlídačů svou zlatou hlavu zvedáš vysoko ku zlaté tváři slunce, květino.
– Jak bylo to v té luzné Helladě, když na Olympu palác bohů stál, a bozi k dcerám lidským vcházeli? Byl jednou jeden starý řecký král
a ten král spanilých dvé dcerek měl, z nichž jedna, zlatovlasá Klytie, milenkou byla boha Helia, jenž řídí zářivý vůz sluneční.
– Však láska jest jak voda nestálou u mužů aspoň, a jak svědčí dál los zlatovlasé bědné Klytie, i milci z nebes nejsou lepšími:
jde zemským luhem krásný Olympan i shýbne se pro lepou květinu, utrhne, přivoní a odhodí a již se dívá zase po jiné.
Klytie sestru spatřil Helios, tu bledou, černovlasou Leukothe, na neštěstí tvé, bědná Klytie, jen spatřil ji – a s bohem, Klytie!
Žár jeho lásky, kdysi milý tak, se stal ti mukou, neboť vědělas, že hřeje jím teď bledou sestru tvou. A přišly sny, a přišly vzpomínky
a všecky daly pít ti trápení. A po známých když místech kráčelas, jako bys bosou nohou stoupala po trnoví, jež neslo růže kdys...
I šla jsi k otci, bědná Klytie, a lásku sestry prozradilas mu, i rozpálil se starý otec král, a za živa dal zakopat svou dceř,
tu bledou, černovlasou Leukothe, s ní hanbu domu i tvou žárlivost. Pak čekala jsi toužně, Klytie, na vršku, kam kdys k tobě přicházel,
kam přijít musil... A bůh nepřišel. Tys viděla ten zlatý jeho vůz spět slavně modrou smavou oblohou, a tak jsi teskně po něm zírala,
že zmdlela šíj i oči ztrnuly – on jel a přejel, k moři dálnému spěl drahou svojí – a tys čekala... Chlad noční do tvých vlasů rosu sil,
a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal, tys nedbala a čekala jen dál. Jen hlavu zmdlelou otočilas tam, kde růžoprstá ranná Jitřenka
ohrady vrata měla otevřít... On vyjel, azurnou jel cestou svou, a ty jsi hlavu po něm točila, tesklivým zrakem svým chtíc zachytit
jen jeden smavý pohled nebeský – však marně... Zajel k moři dálnému a zmizel... a tys dále čekala. Pak smiloval se – útrpností tou,
jež almužnou je lásky zmizelé, a proměnil tě, dívko, v květinu – los pozemšťanů, kteří do styku jedenkrát přišli s vládci Olympu...
Však v tobě žila láska tvoje dál, a dál jsi zlatou hlavu točila po zlatém voze svého miláčka... Ó Klytie, už dávno nejede
ve zlatém voze plání nebeskou tvá láska, světlovlasý Helios; už dávno zhynul nesmrtelný bůh, spust Olymp, zašel navždy dávný čas –
ty nevíš to a zlatou hlavu svou otáčíš po tom prázdném povozu, a když ti znikne s očí za hory, šíj teskným smutkem dále nakláníš,
ó Klytie, a tak se díváváš přes živé ploty vesských zahrádek, od domků železničních hlídačů, z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí,
vždy ještě vzhůru, symbol lásky té, jež lidi, bohy, věky přetrvá a o svém hoři němě hovoří...
Cookies on Poetry Cove