Má gesto, kterým slušně nahražuje kulturu srdce. Úsměv blahovolný tkví na lících mu, úsměv lhoucí zájem pro všecky otázky, jež chodí světem –
umění, vědy, zájmy obce, státu, problémy doby, bolest jednotlivců. Dá rady prosícím – jich kořen není v úvaze pevné, náhodný to nápad
a touha zbýt se trapné situace. I podporu dá, neb zná cenu peněz z těch časů, kdy jich nazbyt nemívával a nyní ví, že penězi se získá
i gloriola dobroty i pověst šlechtice duše, nad to že jsou poutem, jímž řadu lidských já si k službám připne. Jen těch rád nemá, kterým tak či onak
ublížil jednou – výčitkou jsou jemu a výčitek on sobě nepřipouští. Zná vše a nic. Má duši vypálenou, studené srdce žije egoismem,
jím vášeň neotřese, ani bolest nezvíří chladnou, počtářskou tu duši. Styk s žurnalisty čile udržuje, má pro ně vždy stisk ruky kordiální,
neb žurnalisté – Homery jsou slávy dnů našich. V hlubokosti duše jeho dlí zhrda lidmi. Boha neuznává, však toleruje. Dcerám připravuje
rozumné sňatky, synům dává volnost, by vybouřili oheň svého mládí, neb ví, že v posled vynesou si z všeho led v srdci, duši studenou, jak kdysi
sám vynesl je. Zemře hlučně želen frázemi celé slušné veřejnosti, rodina pomník dá mu, dílo drahé se zlatým nápisem. Že pak jednou časy
poruší písmo, vyleptají v lidech zjev jeho, pověst, upomínky všechny – toť světa běh: tak on znal zapomínat v dnech života, tak budou zapomněni
i všichni ti, kdož jeho zapomněli.
Cookies on Poetry Cove