Má gesto, kterým slušně nahražuje
kulturu srdce. Úsměv blahovolný
tkví na lících mu, úsměv lhoucí zájem
pro všecky otázky, jež chodí světem –
umění, vědy, zájmy obce, státu,
problémy doby, bolest jednotlivců.
Dá rady prosícím – jich kořen není
v úvaze pevné, náhodný to nápad
a touha zbýt se trapné situace.
I podporu dá, neb zná cenu peněz
z těch časů, kdy jich nazbyt nemívával
a nyní ví, že penězi se získá
i gloriola dobroty i pověst
šlechtice duše, nad to že jsou poutem,
jímž řadu lidských já si k službám připne.
Jen těch rád nemá, kterým tak či onak
ublížil jednou – výčitkou jsou jemu
a výčitek on sobě nepřipouští.
Zná vše a nic. Má duši vypálenou,
studené srdce žije egoismem,
jím vášeň neotřese, ani bolest
nezvíří chladnou, počtářskou tu duši.
Styk s žurnalisty čile udržuje,
má pro ně vždy stisk ruky kordiální,
neb žurnalisté – Homery jsou slávy
dnů našich. V hlubokosti duše jeho
dlí zhrda lidmi. Boha neuznává,
však toleruje. Dcerám připravuje
rozumné sňatky, synům dává volnost,
by vybouřili oheň svého mládí,
neb ví, že v posled vynesou si z všeho
led v srdci, duši studenou, jak kdysi
sám vynesl je. Zemře hlučně želen
frázemi celé slušné veřejnosti,
rodina pomník dá mu, dílo drahé
se zlatým nápisem. Že pak jednou časy
poruší písmo, vyleptají v lidech
zjev jeho, pověst, upomínky všechny –
toť světa běh: tak on znal zapomínat
v dnech života, tak budou zapomněni
i všichni ti, kdož jeho zapomněli.