Jste volna jako ptáče na dlani,
a byť se ta i stále o vás chvěla,
prst jediný vám, věřte, nezbrání,
abyste dle své vůle neletěla.
Snad potom bude dále trčeti
dlaň ta, jak němá prosba žebrákova
zírajíc v dálku po svém ptáčeti
a zvouc je k sobě tichým smutkem znova –
Či snad ji zavře lítost, nenávist,
nad sebou posměch, z něhož je tak bědno –
já nevím – dnes se chví jen jako list,
a vám konečně můž to vše být jedno...