Ó neklam se, to láskou není,
co šeptá mi tvůj krásný ret,
toť smyslů klam, toť poblouzení
tvých osmnácti let –
Či soustrasť to, již hruď tvá cítí
s mým srdcem těžce zkoušeným,
či dojímá tě moje žití
tím divným během svým –
Neb chladnosť má tě rozpaluje,
či řeč má budí obdiv tvůj
a cit můj bezejmenný snuje
se v neznámou ti sluj –
Ty zveš to prvou láskou, dítě –
toť romantiky pouhý klam,
to všechno časem opustí tě –
a já zas budu sám.
Mne tesknota a tajné chvění
a výčitek roj v srdci vře,
při slibech tvých, při políbení –
a přece beru vše.
Toť květy jara posledního,
jež dopřáno mi v žití mém,
toť záblesk slunce hasnoucího
před smutným západem.
To přejde vše... Mé kosti tlíti
pod zemí někde budou snad...
ty vyjdeš v sad váš vonné kvítí
si k svatbě natrhat...
Ó, vzpomeň na ten přelud bledý,
jenž oblétal tvůj mladý věk,
a vezmi šat ten světlošedý
a bílý klobouček,
ten klobouček se svislou střechou,
jenž stíní čelo plné vnad,
to obé bylo mojí těchou,
v tom vídal jsem tě rád,
a navštiv mne pak na hřbitově
a natrhej tam v kytici
ty růže, které na mém rově
stát budou truchlící,
až k oltáři je budeš nésti,
by místo mne pak byly ti
za svědky při bezmezném štěstí,
v něž nechceš věřiti.
Ty vzpomenou ti na má slova,
jež stále zněla duší mou:
„Ó, věř, že nad mým hrobem znova
ti růže vykvetou...“