Mně vždy krev prudce k hlavě žene,
jež klesá v dlaně v úžasu,
když v snění vídám ozářené
jít kol své druhy z Parnassu.
Já bídný červ! Jsa mučen záští
a závistí, již v srdci mám,
se tajím ve svém chudém plášti
a skoupou sudbu proklínám.
Vždyť nesmím nazvat sladkým pěním
svých nevázaných veršů dav,
jen s trudem mnohým, lopocením
dám myšlénce své prostý háv.
A nesmím zvát se bohem země,
ba nejsem ani jeho stín,
dí myšlénka mi každá temně,
že nicotný jsem prachu syn.
Já necítím, že ke mně dechem
by přírody hlas zazníval,
jeť ona mi jen hluchým echem,
jež stejně dá zpět ples i žal.
O věčném žití není dáno
mé hrudi ani potuchy,
vím, až vše bude dokonáno,
že budu popel bezduchý.
A nemám žádných ideálů,
bych hnal se pro ně v boje jek,
mám srdce chladné jako skálu
a v srdci nenávisť a vztek...
A zmítá mnou to vlnobití,
kde sláva nelíbá svým rtem,
a verše moje musí býti
jen nitra mého výkřikem.
Ó sudbo zlá, proč nemám cítit,
co chvěje hrudí druhů mých,
bych lidstvo mohl hřát’ a svítit’
mu v temnoty dnů posupných?
Snad vavřín zdobil by mé dílo.
Však takto v dobu žití zlou,
že, co jsem psal, vše pravdou bylo –
mou smutnou bude útěchou...