Šli spolu žitím. Byli jednou duší
a jednou myšlenkou. Jak nikdy před tím
dvou lidí nenašlo se na tom světě
a sotva najdou dva se ještě jednou.
A zemřeli. Dva hroby po nich zbyly
a pověst velikého milování –
víc pranic. Pověz slunce nesmrtelné
a věčné hvězdy – vy jste byly svědky –
je možno utonout tak bez památky?
Což shltne minulost i takou lásku
a mlčet může? – – Že v ní zanikává
i harmonie tonů, zlatý západ,
den nejkrásnější, pohádkové jaro –
to pochopí se. Ty se opakují
už zítra, pozítří či během roku.
Leč láska taková? To milování?
Vy bozi vlídní, bozi závistiví!
Při nesmrtelných číších hodujete
a pošlete-li jednou jeden doušek
smrtelným retům lidí vyvolených –
už vezmete mu vůni nesmrtelnou
a dáte zmar v něj, smutek věcí zemských.