V rovině u Esling jich žilo na tisíce.
Svým žili způsobem: ve zpěvném turnaji
se k modru vznášeli, pak padli do ornice
a žili poctivě a pít šli k Dunaji.
Po klasích mladých žit se valí šedé vlny,
vzduch šumě v blýskavých se jiskrách mihotá –
a jejich domečky jsou drobných vajček plny,
té jejich naděje a smyslu života – –
tu lidem podobní tou nivou tvoři spěli,
zem hřměla pod nimi a v sloupech letěl prach,
na hlavách leskli se, žahadla třpytná měli
a koní bez počtu – a šel z nich děs a strach.
A bouřka s nebeska se snesla na to na zem,
svět duněl, blýskalo, vzduch žhavý byl a pách,
a tvoři-nelidé při hudbě této rázem
se dali do tance po širých končinách – –
Nad polem zdupaným, nad rozdrceným hnízdem
ve vzduchu otravném skřivani lítali
a mouchy železné za nimi spěly s hvizdem
a vztekle bily je – den strašný, zoufalý!
Za noci hořelo, až nebe zkrvavělo.
To domky hořely, z nichž vycházeli ti,
kdož žita sekali a otírali čelo
a dny své trávili s vším v smírném soužití...
To všecko bylo víc, než malá hlava ptačí
si srovnat dovedla... U Esling řadu let
kraj truchle mlčí vždy, když jaro přes něj kráčí
a pěvce skřivana tu nezřít, neslyšet.