Již jde tím tichým, drobným krokem, jde lesem, nivou, ulicí ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci.
Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem do prostříbřených vlasů kles’, a vítr trhá jejím šatem jak rozpustilý, hravý pes.
Ten šat je omšen, místy kmitne to záplatou v něm křiklavou; má klobouk formy starožitné s vlající pentlí žlutavou.
Má v ruce astru, květ, zkad zírá stesk po dobách, jež bývaly... má parasol, jejž neotvírá – to slunce teď už nepálí...
A chodí tichým, drobným krokem po lese, nivě, ulici ta stará panna s modrým okem a bledou barvou na líci.
– Tak v šerých dnech vždy nachází si pár míst těch láska zrazená, kde v květech, vůni kdysi, kdysi, jí líbával líc... ramena...
A špičkou svého parasolu do trávy ťuká, do snětí, co každý krok jí srdcem dolů jak hořká jehla proletí. –
Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý, pryč vše, co bylo nejdražší – a vítr, ten pes její hravý, jen suchým listím haraší...
Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera, kdy bolest bývá příšernou a vítr honí mračna šerá a třese každou lucernou!
Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší je fauteuil z doby rokoka, a teplo z kamen zimu plaší, a lampa září s vysoka!
Přijď, poslouchej! (Mně veršů chasa sic duši často odnese) – však žena moje zlatovlasá vždy povídá a směje se!
Přijď, nechoď po těch smutných polích a lese pustém zčernalém, kde lká cos, úpí v stromech holých jak bolest v srdci zoufalém!
Přijď! V té večerní chvíli naší je letních nocí hvězdný třpyt, jenž tvoji bolest jistě splaší a vykouzlí ti dávný klid!...
A zatím pole, les a pláně háv vezmou zářný, nevinný – jak by ti kdos zas vsypal na ně ty bílé, letní květiny...
Cookies on Poetry Cove