SKEPTIK

Co všechno netvrdí nám básníci! Vy čítáte, jak malují ten svět, jenž vzdálený je našim pomyslům, s takovou věcí všechněch přesností,

jak by byl právě dobrý poeta z těch končin přišel! A přec rozum dí a hlásal tak už mnohý filosof, že valná toho část, což bohy zvem,

je libým klamem, jejž nám básníci nasili v duši – ale netvrdím, jakoby bohů vůbec nebylo, sám věřím v ně a věří i můj dům,

jak známo jistě v celé Attice; chci říci jen, že mnoho poznat lze o Nesmrtelných jasné budoucnosti a mnoho zase možno zavrhnout,

vniknem-li duší zdravou, vnímavou v řád přírody a pozor dáme-li na původ zjevů, druhy úkazů, jež oko vidí. Povím příklad vám,

a příhody, jež vylíčit vám chci, byl svědkem sám můj otec, Charikles. Já doslovně ji přejal z jeho úst, neb často vyprávěl ji v rodině

a já jsem obyčejem dětí všech pil vždy ji sluchem, myslí, očima. Hoch pastýř měl v svém stádě kozičku s bělounkou bradou, modrým pohledem

a něžnou jako stromek mladičký. I přilnul zprvu nákloností k ní a potom láskou jako k dívčici. A kdykoli byl puzen žádostí,

šel k štíhlé krasavici pastviště a pomiloval ji svým způsobem. I dary dal jí jako milence: nádherný náhrdelník sestrojil

z obydlí pestrých mořských mušliček, jež příliv zanechává na břehu; když sednout zatoužila na pastvě, vystrojil z květů měkou podušku;

jí doma v lůžko prostíral svůj plášť, a než ji líbal, vždycky natíral jí thymianem líc i bradičku, neb voný olej koupit nemohl.

A krasavice ráda trpěla tu lásku jeho; něžně skláněla mu na prsa svou štíhlou hlavičku a s potěšením dívala se mu

do očí tichým modrým pohledem. Než nijak vlídně k tomu nedíval se kozel, jenž se pánem stáda mní. Svou křivdu domnělou nes zatrpkle

a číhal na příhodný k pomstě den. I usnul jedenkráte pastýř hoch a ruce pod hlavu si položiv obrátil k nebi spící obličej –

tu kozel nepřítel svůj vida čas, svou hlavu sklonil k hocha temeni a tak v ni vrazil bodci rohů svých, že lebka praskla jako skořápka

a mozek vystřik. – Hocha pohřbili a kámen, dílo práce umělé, s obrazem, písmem na hrob vložili i oběti mu dali, neb ten děj

nezvyklé lásky lidi dojímal. I porodila potom kozička člověka-zvíře: shora člověk byl, však nožky kozí – satyr hotový.

I přicházeli lidé z daleka, by pohledli na tvora divného a roditelů příběh poslechli. Však tvor ten záhy prchl do lesů

a nebylo víc po něm památky. Tak vykládal můj otec Charikles. A jak jsem řek, brát nechci v pochybu velebná božstva, jsoucnost Olympu,

však tvrdím, mnoho že lze vysvětlit z přírodních řádů... Přísnost zákonů bdí nad svatostí bohů v Attice a to vším právem: zpupnost člověka,

když volnou cítí se, pak nezná mezí. Jsem přítelem sic rozumových cest, však ctím též naše staré: s mírou vše. Ať rozum zkoumá, pátrá, prohlíží,

však přes práh Olympu ať nevkročí. A v zásadách těch žiji i můj dům, jak dojista je známo v Attice.