Byl bratrem mým – a kdyby jím i nebyl, já ctila bych jej. Vzácný, dobrý člověk a čist jak demant, třeba ležel v blátě. Vy nedivte se, že mi slzy tekou,
když mluvím o něm – kdo znal srdce jeho, nemůže bez slz na něj vzpomínati. Byl lidu přítelem – ach, kolik je jich těch přátel lidu dneska na tribuně
a v žurnalech a kavárnách a klubech! Ti přátelé s tou počítavou láskou, jež žije mezi jazykem a zuby! On miloval lid, on byl částí jeho
a řekl „lid“-li, bylo já v tom jeho! A štvali jej a všecko pro tu lásku, že okem lidu byl a sluchem jeho! Žil chlebem, vodou – ne jak patrioti,
již plni pastet, masa, vína – káží o hladu ulic... pětadvacet franků se našlo po něm – a to v asignatech. To byl můj bratr. Tři měsíce rvala
už zimnice jím – slabé tělo jeho s ní zápolilo – ne však k vůli žití, co on měl z žití? – k vůli tomu lidu, jenž vším mu byl a o němž dobře věděl,
že nikdo tak ho nebude mít v lásce jak on, můj bratr. Skrátila mu život ta royalistka, život, jehož chvíle tak byly sečteny jak listů stromu,
když říjen táhne. Nikdy by byl nebyl nes Danton k popravišti hlavu svoji a Desmoulins ne – mého bratra pouze se Robespierre bál a Marat jediný byl,
jenž cenu znal těch hlav dnes usečených. Je světcem Revoluce, ano světcem, žil pro ni, živil ji, když byla děckem a krev dal za ni. Poznáte to brzy,
co odešlo s ním... Lačen krve nebyl, ne, přisahám tak při památce jeho – a sami víte, kolik hlav on vyrval hladové guillotině... vždyť i ona,
ta royalistka s záminkou šla k němu, že štvána je a o pomoc že prosí – – Že vybuch někdy, hrozil velkým slovem, to slova byla – nebyl zdráv můj bratr,
měl žhavou krev... už jako hoch vždy hořel a ruce palčivé měl, hlavu vřelou a tak byl stále... o zimnici jeho už řekla jsem vám – on byl vůbec sopkou,
jež časem kamení a oheň metá a musí metat, neboť v nitru hoří jí neustálý nezkrocený plamen, jenž ničí ji a jehož neovládá.
Však naposled vždy srdce zvítězilo a srdce jeho bylo dětsky moudré a zlatě čisté – – ale co vám mluvím? Nemluví o něm celá Revoluce?
A mluví tak, že vlastní sestra může poslouchat řeč tu s dechem zatajeným a v tichém roztesknění jenom plakat.
Cookies on Poetry Cove