SENATOR.

O těžké ztrátě dávám zprávu tobě – leč možno jenom ztrátou zvát smrt muže, jenž byl mi, čím byl Corellius Rufus? Mých činů svědek, vůdce cestou žití,

učitel vlídný, blahovolný přítel – ó Tiro, lepší část jsem sebe ztratil a to, co zbylo, bojím se, že bude žít nyní tupě, netečně a líně,

jak jatý pták kdes na venkovském dvorci, jenž křídel zbaven byl a výšky vzduchu. Je mrtev, mrtev Corellius Rufus! A o své vůli zemřel, člověk pevný,

jenž všecky důvody měl k délce žití: svědomí čisté, pověst nejryzejší, všech lidí úctu, ženu, dceru, vnuka a vedle těchto záruk řadu přátel.

Však radost žití byla převážena důvody smrti; Corellius Rufus měl nemoc zlou a trapný boj s ní vedl. Jak sám mi řekl, po třicátém roce

přepadla pakostnice nohy jeho, rodinná nemoc, neboť ty syn také jak jiné věci dědí po svém otci. Mlád – přemáhal ji, když pak přišlo stáří,

své duše silou jí se už jen bránil. Jedenkrát – to už nemoc nejen nohy, však vítězně i všechny údy zmohla – já navštívil jej v letohrádku jeho,

jenž nedaleko Říma v horách stojí. Na lůžku ležel, neboť bolest strašná a muka k nevíře jím lomcovaly. (Žil tehdy ještě Domitian císař,

a co ti vypisuji, přihodilo se právě v posledních dnech vlády jeho.) Můj Corellius rukou kýv, i vyšli otroci z jizby. Takto vycházeli,

kdykoliv důvěrný mu přítel přišel. I žena vyšla, třebas hodna byla tajemství slyšet. On se rozhlíd kolem a řek mi šeptem: – Proč pak asi, myslíš,

že tohle trápení tak dlouho snáším? Jen proto, že chci o jeden den přežít, o jediný den toho loupežníka. (Císaře mínil.) Kdyby síla těla

se duchu rovnala, pak přání moje by teď už dávno bylo vyplněno. – Tak promluvil a vzdychl. Brzy na to se v Římě stalo, po čem tolik toužil,

a co snad došlo už i v dálku tvoji. Stefanos, správce v paláci, muž silák, v obvazu nosil několik dní ruku, jakoby poraněn byl. Když si císař

zvyk na ten pohled, schoval dýku v obvaz a předstíraje spiknutí mu zradit vstoup v komnatu a listinu mu podal. A co v ní Domitian spěšně hledl,

bod do boku jej, načež přišli druzí a pod dýkami jejich tyran skonal. Vydychl senat; slavné světlo padlo v kurie prostor, kletby sypaly se

na jméno vraha, loupežníka, škůdce, žebříky přineseny, se zdí rvány jsou štíty, které nesly obraz jeho, a s jakou rozkoší se o zem bilo

soch hlavami, jež nesly tahy jeho, nemožno líčit. Fama rychlonohá ti pověděla vše už, nebo poví – já k osudu se Corellia vracím.

Hispulla, žena jeho, vzkázala mi, že Corellius odhodlal se zemřít: po čtyry dny že nepožil už jídla a nezvraten je vůči slzám, slovům –

bych přišel já k nim s váhou důvodů svých. Já šel, ne, letěl. Ale letěl marně. Já muže našel hotového s žitím, jenž povznešeně k triumfu se chystal

nad nemocí, svým dávným nepřítelem. – Je rozhodnuto – prohlásil mi pevně, a řek to řecky. – Loupežník je mrtev, nač ještě čekat? – Muž ten nežije víc.

Byl starcem už a nemocen byl – vím to. Prost muk a trápení je nyní – vím to. Své přátele i vlast, jež nad přátele mu tady byla, kvetoucí a šťastny

opustil muž ten, volnost jejich spatřil, los nejkrásnější toho žití – vím to. A přece truchlím, jak by v květu mládí a v síle zdraví byl mi býval urván...

A ty, až odpovídat budeš, nepiš: byl stár, byl sláb – to všecko já vím taktéž, však chceš-li útěchu dát, piš mi něco, co nečetl a nemyslil jsem posud.

To najdeš-li, pak chtěj mne těšit. Vale!