Věž stála u Sirmia. V Sirmiu kdys
byl zrozen Probus. Byl-li klid, rád trávil
zde chvíle oddechu. Kol tábořilo
ve stanech vojsko, jež se sbíralo zde,
by s jarem vyrazilo proti Parthům.
Bažina byla u města, již toužil
vysušit, zplodnit. Kázal kopat stoku
ku proudům Sávy. Věž pak postavit dal,
by osobně moh přehlížet v čas každý
vojáků práci. Na věži dlel právě.
A dívaje se do modravé dálky,
prolétal duší, kam zrak nedostihl:
svět nekonečný, města, nivy, lesy,
pahorky, cesty, vody oceanu,
národy různé, božstva rozmanitá –
vše viděl duší, pronikal a cítil
moc, slávu, velkost svého imperia
a o čase snil, kdy nad tímto světem
mír a klid věčný panovati bude...
mír z jeho ruky... kdy réva krev svou
prolévat bude k požehnání lidstva...
A neslyšel ty kroky přitlumené
po schodech věže, nevzrušil ho šepot
sípavých hlasů, zařinčení mečů,
jež dotekly se... neviděl tu zlobu
planoucích očí – opřenu skráň o dlaň
díval se v dálku... tak mu prvý voják
meč vehnal bokem k poklidnému srdci.
Pad Probus. Přešel z snů svých beze slova
v říš pokoje a klidu... Ticho... Zkamenělí
žoldnéři stáli... Potom protrhli se
ze hrůzy činu. Tiše odkrádali
se věží dolů, jak by vzbudit báli
se císaře, jenž zdál se v krvi dřímat...