– Vojáci, druzi, písař Makrobios mi řekl, jaké psaní Imperator do Říma poslal... Netřeba prý vojska! Prý tažení to poslední je vůbec,
jež proti Parthům podnikáme nyní! Prý voják bude domů poslán potom, by role vzdělával a stáda pásl, či, chce-li, plahočil se jako kupec
po cizích mořích... Psáno tak. Však kdož ví? Bývaly časy – a to znáte, bratři – že obmyslně z vůle císařů kdys legie celé sesekány byly?!
Kdo vnikl v zámysly a duše mocných? „Zrušíme vojsko...“ napíše se otcům a zatím třeba plán je složit řadou nám k nohám pěkně hlavy naše mladé...
Vojáci, jaké mínění je vaše? – – Můj centurio, Makrobios nelže. Oh, není příznivcem nám Imperator! Já slyšel, kterak vyjádřil se kdysi,
že voják nesmí zdarma chleba jísti. A proto hnal nás k pracím nevojenským a kázal lesy kácet, valy vršit, příkopy hloubit, až nám plochy dlaní
jak kora ztvrdly... Není přítelem nám a věřím pevně, že nás zničit hodlá, vždyť dosavadní činy o tom svědčí! – – A my jsme císařem jej učinili! –
– My zbudovali celou slávu jeho! – – My Říma mečem byli v těžkých dobách! – – A meč ten zlomit chce a hodit k zemi! – – Vojáci, bratří! Takto v jiných časech
se nesmělo psát o vojáku římském – – Svou krví smazat byl by musil vždycky takové řádky zpupný Imperator – – A nevděčný! – A málo pamětlivý
ne svých jen dějin, ale dějin římských! – – Neb vojsko vždycky císaře si našlo! – A císař donativ dal! – – Nezaniklo to právo vojska, ať to Probus pozná! –
– Tam k němu, k němu, bratří! A zbraň v ruce! –
Cookies on Poetry Cove