SEN.

Procit jsem – podivný byl to sen, často tak člověk je snívá, když pokoj vzpomínkou naplněn a měsíc v lůžko se dívá:

Já mrtev byl, vstal o půlnoci z hrobu a v šeru zeleném, při hvězdném šumu šel světem jsem, jenž teď byl naší říší neb život – kdo ví – ztichl, neb též zhynul.

Šel v rubáši jsem, bezokými zraky se díval kolem – jak to činí živí – po věcech světa, po těch druhých mrtvých s kritikou mimovolnou v gestu ruky

i na rtech bezmasých. Čas nevázal nás a nevadil nám prostor. Nebylo v nás vzpomínek z žití. Po zákonech oněch, jež vládnou v Smrti království, jsme byli

jen stíny okamžiku, jen jak mráčky nahoře tmavým nebem plovající. A náhle vysoký stín u mne stanul: dvé pevných paží přitisklo mne k sobě,

dvé blesků vzplálo ve vyhaslých očích a rozpálený chvějný hlas mi pravil: – Já zemřela, však mám tě ráda ještě. A ty dva blesky pronikly mi v nitro

a vybouřily moje vzpomínání, jež mrtvo nebylo, leč spalo pouze: – Až za hrob tedy? – (Neboť vzpomínání vzbudilo všecka P. S. našich listů

i echa kdysi našeptaných přísah.) – Až za hrob! – – Jakož slíbili jsme kdysi? – Jak slíbili jsme. – Příval zářný světlý mnou prochvěl. Náhle den byl, růže kvetly

a voněly do toužných písní ptáků a nebem plulo loďstvo bílých mraků a žití bylo rozkoší zas sladkou. I Smrt jsme shlídli. Pryč šla chůzí vratkou

a zsinalá si tiše zoufala, že kralování svoje prohrála.