Prostičký mužík. Za stříbrných nocí
mých soudruh potulek... Jak rád se dívám
do jeho průhledné a měkké duše,
když cestou jdem, jež plyne cypřišemi,
snícími v tichém zamodralém temnu,
kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou
postava tmavá jeví se ti pouze
– to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká,
až černooká krasavice jeho
se z noční lázně navraceti bude –
kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen
pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí
a moře dýcháním jim odpovídá.
Můj Savelij má rodnou svoji vísku
daleko v dáli, celý týden cesty
širokou Rusí, v kurské gubernii;
ctí boha, cara, víru pravoslavnou;
bůh povelí-li, dá za cara žití,
car pokyne-li, tornistru si vezme
a půjde hájit pravoslavnou víru.
Tak Savelij bez mudrování cítí,
vše nutno tak, a tak to v jeho krvi,
jak tichá radost z večerního klidu
dnů svátečních a dobré cigaretty.
Ta moudrost citu pro život mu stačí
jak cikádě a mravenci a včele,
ji dětem vštípí a s ní umírati
bez reptání a rozželení bude.
A sklon, jejž všichni lidé v sobě máme
k metafysickým dumám, vyplňuje
hra v šachy u něho... Tu viděl jednou
před lety někde – a v ty mysterie
se často noří, hovor náš vždy svede
k těm čtvercům, soškám, koníkům a věžím –
a vysvětluj mu nejlépe jak umíš,
on hodí hlavou, usměje se tiše
a zítra jistě na novo se zeptá.