Ten útes pod rovníkem, v nějž bije ocean, teď světa centrem stal se. Dnem, nocí se všech stran jdou vzpomínky tam, touhy, sny letí, úzkost, vzdych, jak imperator stál by tam v čele pluků svých.
Na Pont de Jéna leží trup lidský v vozíčku, invalid z bitev slavných, zde žebrá v sluníčku, jde Paříž kol – on mlčí: jen oči rozzáří, zrak poslal v modrou dálku, ku svému císaři.
V paláci Buckinghamském princ-regent zlý měl sen: – Dopište guverneru, že bude utracen, když general mu prchne; ať má Jej v bezpečí, ať denně vlastním zrakem se o Něm přesvědčí. –
A v Parmě vine k sobě se v noční tmě dvé těl, děs prochvěl jedním náhle: – Oh, kdyby On to zřel! Ty Neippergu ho neznáš – toť hrozný Satan sám! A kdyby se tak vrátil – Neippergu, běda nám! –
Madame Mère myslí teskně: Ta dálka veliká... ach, kdyby to tak byla ta naše Korsika... však co je platno... hoch můj... já musím k němu jít, když dovedli Jej všichni i žena opustit... –
A maršal Marmont dumá a píše Paměti, cejch Jidáše má v čele a vojska prokletí: – Já zradil Ho, On řek to... Což věděl jsem jak dál? Eh, čert by už ten život a všecko všecko vzal! –
A parkem postupimským jde pruský Majestat a slohem svým tak ráčí svým dumám průchod dát: Ó nebezpečno býti... On dokud dýchati... Zle bývati... hůř býti, On-li se navrátí...
A Blücher v Krieblovicích dlí v středu kumpánů, hrá karty, pije, kouří od rána ku ránu: – On nevrátí se! Hrome, On přece dobře ví, že dohráli jsme oba a že jsme hotovi! –
Bourbony v Tuileriích ten rozmar trápí zlý: – Hle, už jsou doma zase, Jej z dějin vyškrtli, leč On přec žije, žije, oh, hloupá Evropa, což nemohla v čas nalézt jed či nůž pochopa?
Hoch schönbrunským jde parkem, je bledý, osm let, kdys římským králem býval, má habsburský sic ret, však duší sní jen o Něm a líčko vzeplá mu, když říká sobě jmena Marenga, Wagramu...
A On tam pod rovníkem je smířen, kliden již. Na nočním nebi vídá teď zářný Jižní kříž, dal s bohem hrdým snům svým, ví, konec že tu je, čte, hovoří a šňupe a leccos diktuje...
Cookies on Poetry Cove