Co všechno chtěl jsem nedočkavě
svým smělým veršem obsahat,
když první sloky v mojí hlavě
se začly rodit, bouřit, hrát!
Já chtěl se s bohem v nebi hádat,
já hvězdná tajemství chtěl zbádat,
já vrhl jsem se v dějin proud
chtě myšlenek tam lovit zlato,
a meč a váhy vzal jsem na to
a nad lidstvem chtěl držet soud –
mých veršů roj se pustil v let,
však jako můry opálené
mi brzy spadly do plamene
bez křídel záhy smutně zpět.
– Nic neškodí, snad jednou časem...
snad moje pole jinde je –
já říkal potěšným si hlasem
a vrh se v jiné peřeje:
já zkoumal kolem sebe lidi
i vášně, jež jich vůli řídí,
i dobrých činů popudy,
já ukázat chtěl vředy vlasti,
kam jiní měli léky klásti
a zlepšit její osudy –
však umrazil těch veršů let,
hnis, posměch, netečnost a rány –
a uděšeny, pochroumány
a sláby přišly ke mně zpět.
Hm, snad to příliš těžký úkol
– já těšil v taji sebe sám –
to zkoumat, co je tebe vůkol,
máš vlastní srdce, vejdi tam!
I zhloubal jsem pak jeho chvění,
žár lásky, vášně burácení,
i nudy jeho rozmary,
i touhu štěstí, jak se vrací,
i zoufalou pak resignaci,
ten problém těžký, prastarý –
a přemítám a musím dít,
že jako Oidipovi je mi,
když před svou sfingou čekal němý,
než věděl, jak ji rozluštit...