Loď rozjela se do modrého moře. Zavlály šátky, čapky zamávaly – nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda pod zádí lodi šuměla, a kruhy
se rozbíhaly po přístavu k břehům – buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje! Já ve své duši uzavřel jsem tebe a odnáším tě pod chladnější pásmo.
I ty, můj břehu, marně plyneš na zad a marně chceš mi navždy unikati – jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen, je plna tebe, celý kraj v ní nesu
a vydám svoje carství jenom Smrti. Tak podržím tě, jak tě nyní vidím, tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v niveč, neb luznějším ses nejevil mi nikdy,
jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš. Tak nikdy nejásaly tvoje barvy, tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý, a modřeji se nezasmálo nebe
a jeho zrcadlo zde, klidné moře. Jen v trosku duše své vás uzavírám, díl větší její zanechávám tady, a vím, že troska moje sníti bude
a teskně toužit po své druhé části... Jak jiným člověkem se domů vracím! Mám v srdci klid a mírné naladění svých dětských dob za letních podvečerů,
sobotních podvečerů, kdy zněl s věže hlas našich zvonů, kdy jsem míval pocit, že čas a lidé v klopotné své honbě staví se náhle, usedají klidně
a v západ slunce, barvy horizontu se dívat musí, tiše hovoříce... Jsem smířen se vším, raduji se z žití, vše omlouvám a všecko je mi jasno.
Svět nemůže být jiný, a tak dobře. Jde zákony, jichž nelze postihnouti smrtelným smyslům, ubohému umu. A největším pak mudrcem jest jeho
květ, jenž se těší z teplé záře slunce, pták, jenž se stará o své malé děti a naplnivše oba tak svůj úkol mrou beze stesku po posmrtném žití,
bez touhy po slávě, jako by znali, že v dětech dál žít – může dostačiti... Buď s bohem, Kryme, v divé honbě žití tys přál mi sobotní zas jeden večer...
Já viděl zase jednou velké slunce, zas dýchal klidně, slyšel zníti zvony a ztrávil chvíli v rozhovoru tichém... Tys hovořil tak mile k smyslům mojim
svou řečí předkulturní, a já cítil pradávných lidí dávno zniklé štěstí na hrudi tvé, já slyšel bíti srdce v tvém moři, skalách, lesích, vzduchu, květech,
veliké, dobré, neúnavné srdce, žil v pohádce jsem, pohádku jsem prožil – buď s bohem, s bohem! –
Cookies on Poetry Cove